ZVLÁDLA JSEM TO!

Krásný sobotní den vám všem. Dlouho jsem uvažovala nad tím, jestli vám tuto informaci řeknu a nebo neřeknu. Vlastně ji neví skoro nikdo a je jen pár lidí okolo mě, kteří o tom ví. Nicméně mé přemýšlení nad tím celým dospělo k bodu, že by to mohlo někomu z vás třeba pomoct. A vlastně i kdyby to ve výsledku pomohlo jen jednomu člověku, je to víc než dost, alespoň pro mě. Tak jsem si řekla, že půjdu tak trochu s kůží na trh a řeknu vám to.

Je to již spoustu let, co mám blok někam sama jít. Pokud mám jít například na nákup, na úřad a tak podobně a ta cesta má nějaký určitý začátek a cíl a vím přesně co mám udělat a je to někde, kde to znám, zvládnu to úplně v pohodě. Někdy jsou dny, kdy je to lepší a někdy zase horší, ale beru to jak to je a zvládám to. Horší to je třeba s tím, jít někam sama na procházku, někam kde to neznám a tak podobně. Nebo třeba jet sama na dovolenou. To je pro mě úplně děsivá představa :D (teď se směju, ale vlastně mi do smíchu moc není...) 

Spousta lidí, co jsem si všimla, má problém trávit čas sama. To já zas úplně nemám. Někdy jsem ráda sama, mám svůj klid, udělám si dobré jídlo, přečtu si knížku a podobně. Ale ráda trávím čas i se svými kamarády, případně přítelem. Nicméně je to opravdu hodně let, co jsem zvládla jít někam na procházku a nebo do neznámého prostředí a sama. A tím hodně let, myslím opravdu velmi, velmi dlouhou dobu. 

Určitě se dá tento problém řešit tím, že bych navštívila psychologa a nevidím na tom vůbec nic špatného, naopak. Ale dospěla jsem k bodu, kdy jsem si řekla, že to zvládnu sama. Po menších krůčkách, ale dám to. Věřte mi, bylo to vážně náročné. Ještě po té spoustě let, kdy jsem se tomu vyhýbala, ale měla jsem to každý den tam vzadu v hlavě, že bych to už měla udělat a měla bych sama někam jít. Jít se sama projít. Jít sama na výlet. Nic na tom přeci není, no ne? Někomu, kdo to teď čte a nikdy nepocítil žádné takové problémy, tak tomu to zní asi jako naprostý nesmysl, blbost a maličkost. Kterou třeba v sobě nikdy neřešil, nikdy nad tím ani nepřemýšlel. Ale každý to má hold jinak. 

Navíc hlava moc ráda předkládá důvody, proč nevyjít ze své komfortní zóny. Například tím, že jsem unavená z práce, že venku není hezky, že fouká, že prší, že je velká doprava, že je moc vedro, že je moc zima, že mě budou bolet nohy, že už je skoro večer, že je moc brzy ráno, že to dám zítra, že to dám pozítří, že to dám za týden, že to dám za měsíc, že to dám o dovolené, že to dám po dovolené... a takhle to jede a jede a jede. Určitě to znáte. 

Takže jsem si zkrátka řekla, že do toho půjdu. Že využiju dní, co mám volno a zvládnu to. Bylo zrovna odpoledne a já se vracela z oběda s kamarádem, na kterém jsme byli, abych mu poděkovala za pomoc se stěhováním. Bylo krásně a já si řekla, dneska to zvládnu. Půjdu sama na procházku. Přišla jsem domu, jen jsem se převlékla, vzala si do malé kabelky vodu, peněženku, klíče, něco na zub a šla jsem. Vlastně jsem ani nevěděla, kam přesně ještě půjdu. Nakonec jsem zvolila trasu kousek od domu, kam občas chodím na procházku s kamarádem. Abych napoprvé šla někam, kde to je kousek a kde to alespoň trochu znám. Měla jsem v sobě dva velmi protichůdné pocity. Jeden naprosto wow z toho, že jsem to po té spoustě let zvládla, že to zrovna teď zvládám a že je to skvělé a bylo mi chvílemi až do breku. A druhý pocit byl knedlík v krku spolu s nervozitou a menšími obavami. 

Nakonec jsem došla mnohem dál, než jsem myslela, že dojdu. Myslela jsem si, že půjdu třeba deset minut a bude to na moji hlavu hodně a budu se muset vrátit. Ale šla jsem přes půl hodiny (možná i déle), pořád dál a dál. Užívala jsem si krásného počasí, přírody a všeho okolo. Po nějaké době sem se obrátila a šla po té samé cestě zpátky. Byl to skvělý pocit. Že jsem po letech konečně prolomila to, co jsem potřebovala a zvládla jsem to a zvládla jsem to sama. Trvalo to velmi dlouho? Ano. Možná až zbytečně dlouho. Ale možná to tak přeci jen mělo být. A měla jsem sama dojít k tomuto bodu a dát to. Když jsem se doma podívala na krokoměr, který jsem si před touto cestou stáhla do mobilu, viděla jsem tam, že jsem ušla 4,44 km. A hádejte co? Moje nejoblíbenější číslo je 4 a 44. Neuvěřitelné. 

Asi dva dny na to jsem si řekla, jdu do toho znova. A tentokrát na místo, kam jsem chtěla už dlouho jít. Je to právě kostel svatého Vincence z Pauly. První věc - nevěděla jsem v podstatě vůbec, kde to je. Tu část města absolutně nenavštěvuju. A druhá věc - nevyznám se v mapách. A třetí věc - to už jsem vám vlastně říkala v celém článku - moje hlava :D... Bezvadná kombinace, že? Ale člověk to musí brát trochu s humorem. Šla jsem do toho. I z tohoto menšího výletu vznikly tyto krásné fotky, které pro mě budou mít velký význam i za spoustu let. Našla jsem to vlastně hned, napoprvé a bez váhání. Což jsem se sama divila. Bylo to velké šlapání do kopce, ale to mi nějak nevadilo. Kostel je opravdu krásný a ráda bych se sem ještě někdy podívala. Je to vlastně kousek od centra města.

A co je vlastně pointou dnešního článku? Asi hlavně to, abyste věřili sami v sebe. Každý z nás je jiný. Co je pro někoho samozřejmost, může být pro druhého obrovský problém a strach. I když jde zdánlivě o maličkosti, mohou pak ve velké míře komplikovat život. Ale víte co? Jsem strašně pyšná na to, že jsem to zvládla. Že jsem to zvládla úplně sama. Že jsem to zvládla několikrát a budu v tom i nadále pokračovat a překonávat se. Je to úžasný pocit. A jak jsem už říkala, trvalo to spoustu, spoustu let. Ale asi to mělo být zrovna teď a tady. A je to skvělý pocit. Pokud s něčím podobným bojujete, držím vám palce. Vím, jaké to je. A je krásný pocit, zvládnout to a překonat to. Stačí udělat jeden malý krůček. Na ten pocit opravdu nikdy nezapomenu. 

JAK SE VÁM LÍBÍ FOTKY Z MOJÍ PROCHÁZKY, KTERÁ PRO MĚ MĚLA TAK VELKÝ VÝZNAM? :)